Současnost

Historie Charyparobvy hospody na Podolsku

Z historie Charyparovy hospody na Podolsku

 

Olga Kolísková

 

Někdo má to štěstí, že se jmenuje Dvořák nebo Novák. Nemusí si lámat hlavu s tím, kde a z čeho vzniklo jeho příjmení. Novákem pojmenovali člověka, který byl v obci nový. Dvořákem pak byl sedlák na velké usedlosti, nebo hospodář, který nebyl poddaný vrchnosti – svobodník.

Pak má ale někdo smůlu, že se jmenuje Charypar. Z čeho vzniklo toto neobvyklé příjmení? Ve starých matričních záznamech se toto příjmení objevuje i v dalších formách: Charipar nebo Harypar. V roce 2014 bylo registrováno v České republice 103 mužů a žen s příjmením Charypar. Nejvíce jich žilo v jižních Čechách, na Milevsku a přilehlých okresech. Jedna zajímavá historka o původu tohoto příjmení je od katolického kněze se stejným příjmením: Charypar. V jejich rodině se traduje příběh, že jejich předek byl francouzský voják s příjmením, které se vyslovovalo „Šarypér“. Putoval údajně s napoleonskými vojsky a usadil se v jižních Čechách. Patřil prý k členům francouzské šlechty. Trhlinu této historce dává fakt, že jistý Matouš Charypar byl zaznamenán v soupise poddaných Orlického panství v roce 1726 a napoleonské války byly mnohem později, v letech 1803-1815. Konzultace s odborníky na česká příjmení také nepřinesla jednoznačný výsledek. Může se jednat o příjmení cizího původu, ale také o zkomoleninu čehokoli.

 I když se studiem starých matrik, knih a map lze dopátrat mnohého, vždy zůstane něco v závoji minulosti navždy utajeno a skryto. A právě v tom tkví kouzlo při pátrání po předcích. Něco lze doložit písemnými záznamy a něco ne.

Jestli tedy byl prvním příslušníkem rodu Charyparů (Šarypérů) zchudlý francouzský šlechtic, který po přestálých válečných útrapách potkal v Čechách hezké české děvče a usadil se zde, nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Ale hezky se to poslouchá.

Mezi nositele příjmení Charypar patřili i majitelé hostince na Podolsku.

Hospoda na Podolsku stála od nepaměti - byla těsně spjata s místním přívozem. Přes něj, až do postavení řetězového mostu v roce 1848, vedla stará obchodní cesta z Bavorska do Haliče. První písemná zmínka o přívozu na Podolsku je z roku 1493 a patrně již tehdy byl převozník zároveň i podolským krčmářem. V roce 1680 na Podolsku působil jako krčmář a převozník Václav Anděl. Od r.1835 až do r. 1959 – plných 124 let - zde působili jako hostinští příslušníci rodu Charyparů.

Charyparovi přišli na Podolsko v roce 1835. Na místní hospodě č.p. 3 se usadil František Charypar rodem z Jickovic č. 13 a jeho manželka Anna Klímová rodem z Kučeře č. 6. Ti koupili hospodu od Františka Brůžka.

Jak vypadala tehdejší Charyparova hospoda nevíme. Zprávy se o tom nedochovaly. František Charypar byl nejenom podolským hospodským, ale měl na starosti i přívoz, který ležel v těsné blízkosti hospody. A to až do roku 1848, kdy byl uveden do provozu řetězový most, který byl postaven českobudějovickým stavitelem Vojtěchem Lannou. František Charypar tedy přišel díky novému řetězovému mostu o převoznictví a věnoval se pouze krčmě. Ovšem ne nadlouho.

Dne 20. 7. r. 1853 náhle zemřel na „zapálení dolejších vnitřností“,jak praví jeho úmrtní list. Jeho nejmladšímu synovi byly pouhé tři roky. František Charypar byl pohřben o dva dny později Františkem Rajským na hřbitově sv. Jána v Chřešťovicích. Na chřešťovický hřbitov jej patrně převezl jeho kolega převozník Horažďovský z přívozu pod Olešnou.

 

 

Druhá generace hostinských

Jan Charypar nar. 1839 a Kateřina Charyparová

roz. Maršová nar. 1843

 

Následníkem Františka Charypara na podolské hospodě se stal jeho syn Jan. Ten byl v pořadí pátým dítětem svých rodičů. Jan Charypar se oženil dne 28.1.1862 s Kateřinou Maršovou. Kateřina pocházela z Třešně č. 13 a byla dcerou sedláka Jana Marše a Rosalie Bouškové. Jejich sňatku bylo požehnáno v chrámu Páně v Horním Záhoří. Dříve to tak bývávalo – svatba byla vypravována z domu nevěsty a snoubence oddal kněz ve farním kostele nevěsty.

Jan Charypar nebyl pouze hostinským, ale také chalupníkem, což byl dříve výraz pro středního zemědělce. Ostatně půda v blízkosti Podolska nebyla úrodná a místní se spíše věnovali nějakému řemeslu. Hostinskou živnost Jan Charypar určitou dobu pronajímal a patrně se věnoval zemědělství nebo pracoval jako plavec při plavení dříví. V letech 1876 – 1880 byla podolská hospoda pronajata Jakubu Hoštičkovi a poté jeho zeti Matěji Urbánkovi. To bývalo v minulosti také možné. Majitel hostinské koncese pronajal za určitou úplatu svá práva na provozování hostinské živnosti. Člověk, který si hostinskou koncesi pronajal, býval nazýván náměstkem, nebo pachtýřem. Janu Charyparovi a jeho manželce Kateřině se narodilo celkem pět dětí, první dvě však zemřely v dětství.

Jan Charypar, hostinský na Podolsku, zemřel okolo roku 1901, kdy vznikla první hostinská koncese jeho synovi Václavu Charyparovi.

 

Třetí generace hostinských

Václav Charypar starší nar. 1869 a Marie Charyparová

roz. Brčková nar. 1874

 

Václav Charypar nar. 1869 (budeme ho nazývat starším) byl dalším hostinským na Podolsku č. 3. Svoji hostinskou živnost provozoval od roku 1901 do 1939, kdy předal hospodu svému synovi Václavovi (toho budeme nazývat mladším).                             

Václav Charypar st. se ve věku 26 let oženil s Marií Brčkovou, dcerou rolníka Jana Brčky z Přeborova č. 3. Jejich sňatku požehnal Eugen Sack dne 22.10.1895 v děkanském chrámu Páně v Milevsku.

Na Podolsku č. 3 se jim narodily čtyři děti: tři chlapci a jedno děvče.Jako nejmladší zůstal na hospodě, kterou od roku 1939  i  vedl,  syn Václav Charypar. Byl posledním podolským hostinským, a to až do roku 1959, kdy byla Charyparova hospoda zbourána. Stejně jako všechna ostatní stavení na Podolsku musela zmizet a ustoupit vodnímu dílu Orlické přehrady.

Václav Charypar starší obdržel rozšířenou koncesi na provozování hostinské živnosti dne 2. 2. 1909. Tato koncese byla udělena Společenstvem hostinských a výčepníku v Písku, kde byl Václav Charypar členem. Koncese ho opravňovala k činnostem jako: přechovávání cizinců, podávání pokrmů, výčep piva, vína a ovocného vína, výčep pálených lihových nápojů, podávání kávy, čaje, čokolády a jiných teplých nápojů a občerstvení a měl povoleno držeti dovolené hry.

V hospodě u Charyparů se stavovali voraři na pivo, někdy tu i přespali. To se pak zpívaly vorařské písničky a plavci dávali k lepšímu historky z jejich nebezpečného a těžkého povolání.

 K Charyparům se chodilo drát peří, scházely se zde stará Honsová, Švihlíková, Charyparová a další ženy z Podolska. Při draní se vyprávěly staré příběhy a strašidelné historky. Malé děti seděly za pecí a se zatajeným dechem poslouchaly. Obzvláště stará Švihlíková měla tak uhrančivé oči a pronikavý pohled, že se mnohému dítěti podlamovala kolena. Každý rok zjara chodil do hospody dráteník, který spravoval staré rozbité hrnce. Ten také přinášel do hospody příběhy z dalekých krajů.

Do kostela chodili lidé z Podolska ke sv. Jánu v Chřešťovicích. Zde také měli místo svého posledního odpočinku i Charyparovi. Marie Charyparová, roz. Brčková, zemřela v roce 1944. Její manžel Václav Charypar přežil svoji manželku o 12 let a zemřel dne 21. 10. 1956. Zemřel večer, právě když v hospodě probíhala taneční zábava. Jeho syn Václav pak přišel do sálu, oznámil všem přítomným tuto smutnou zprávu a zábavu ukončil.

 

Čtvrtá generace hostinských

Václav Charypar mladší *1909 a jeho manželka Anna Kuželová *1916

 

Václav Charypar a Anna Kuželová se znali již od dětství. Prožívali spolu stejné podolské radosti – koupání v řece, v zimě bruslení a celoročně se proháněli po podolských lukách a zahradách. Anna pocházela z Podolska č. 13 a zde se dne 19. 7. 1916 narodila rodičům Matěji Kuželovi a Anně, roz. Lidinské. Václav Charypar byl o 7 let starší. Vzali se u sv. Jána v Chřešťovicích dne 20. 10. 1934. Za svědky jim šli oba ženichovi bratři – Jan Charypar, tehdy kapitán dělostřeleckého pluku č. 105 v Českých Budějovicích, a Karel Charypar, toho času odborný učitel v Milevsku.

Václav Charypar mladší se po svatbě s elánem vrhl do nového života. S nadšením přestavěl a zmodernizoval hospodu, přistavěl taneční sál, vyměnil všechna okna a dveře, natřel celé stavení novými barvami, opravil studnu a zmodernizoval výčep. Koncese na provozování hospody na něj byla převedena jeho otcem dne 17. 1. 1939. V té době se hospoda skládala z výčepu, hostinské kuchyně, hostinské místnosti, tanečního sálu, tří pokojů pro ubytování návštěvníků. Několik místností pak sloužilo jako byt rodiny Charyparovy. Koncese upravovala i vybavení tanečního sálu a  hostinské místnosti takto:

„ Budiž zde postaveno dostatečné množství zdravotních plivátek s vodou, jež je nutno častěji čistiti, kromě toho buďtež na vhodných místech vyvěšeny zákazy plivání na podlahu a v tanečním sále zákaz kouření při tanci… 

Dále je zde uvedeno:

...“ Záchody a pissoir i přístupy k nim jest denně čistiti, za soumraku a v noci osvětlovati, každoročně bíliti a občas desinfikovati. Podlaha tanečního sálu buď před každou zábavou řádně vymyta a stěny nebuďtež dekorovány, poněvadž se na dekoracích usazuje prach...“

Velmi zajímavé bylo i to, že hostinské pokoje musely být vybaveny zvonkovým signálním zařízením a spojeny s místností, kde byl přítomen někdo z majitelů.

V hospodě byl starý hluboký sklep s příkrými schody. Na nich ležely dubové fošny, aby po schodech nikdo nesklouzl. Na konci sklepa byly zazděné dveře a za nimi prý prastará chodba. Kam vedla, to nikdo nevěděl. Tradovalo se však, že vede, jak také jinak, až do tvrze v Podolí. Zde ve sklepě bylo chladno, a tak zde byly uskladněny sudy s pivem a limonády. Vedle toho měla hospoda i vlastní lednici, kde ke chlazení používali Charyparovi led z Vltavy. Lednice byla místnost, kde se v zimě do kovových boxů ukládaly velké kvádry ledu. Ty se vysekaly ze zamrzlé řeky. Led v boxech vydržel přes léto až do příští zimy. V těchto „lednicích“ se chladily nejen nápoje, ale i potraviny.

K hospodě patřilo i hospodářství – asi 10 hektarů polností a 2 hektary lesa. U hospody stála stodola, maštal, pod hospodou květinová a zeleninová zahrádka a ovocný sad. Kromě  hospody vlastnili Charyparovi ještě další dům na Podolsku  (č.p. 11), který dlouhodobě pronajímali. Charyparovi měli vše, co si mohli přát. Pouze jediného se jim nedostávalo – zatím neměli žádné děti. Anna Charyparová sice byla jednou v „očekávání“, ale o dítě přišla, když se manželovi snažila pomoci vyprostit žebřiňák, který uvízl v bahně.

Charyparova hospoda se stala místem, kde se scházeli místní i přespolní. Výletníci zde načerpali nových sil a letní hosté sem jezdili na letní pobyty. Hospoda byla tichým svědkem stavby starého řetězového i nového Podolského mostu. Ten byl uveden do běžného provozu v r. 1943. Nová silnice vedoucí přes tento most sice Charyparovu hospodu míjela, ale na počtu návštěvníků v hospodě se to neprojevilo. Pouze smutná doba okupace a napjaté okamžiky květnových dnů v roce 1945 načas narušily atmosféru zdejšího, jindy tak živého a oblíbeného, místa.

Pomalu se blížil konec války a u Charyparů se konečně dočkali vytouženého dítěte. Jediná dcera Václava a Anny Charyparových, Alena, se narodila dne 28 .8.1944.

Po válce vše ožilo a také v hospodě u Charyparů bylo veselo. Malá Alenka se batolila rodičům pod nohama a celá hospoda se zaplnila hlasitým hovorem, hudbou a zpěvem. Lidé jakoby si chtěli vynahradit okupační léta, kdy byly zakázány muziky a zábavy

a každý se v obavě před udavači bál svobodně hovořit. Václav Charypar rád hrával hostům na harmoniku – heligonku. Když měl dobou náladu, vzal do náruče svoji manželku, aby si s ní zatančil tango – jediný tanec, který dobře uměl. Hosté trávili svůj volný čas hrou na kulečníku, v sále se promítalo kino.

A tak dál plynul čas i řeka. Ta v zimě zamrzala a místní kluci zde hráli hokej. V létě závodili, kdo dříve přeplave řeku. A nic nenasvědčovalo tomu, že všechno brzy skončí a nic již nebude jako dlouhá staletí předtím.

První těžkou ránou se pro Charyparovy stal rok 1948, kdy převzala moc ve státě komunistická strana. Díky její politice již nemohl Václav Charypar řídit svobodně svoji hospodu jako jeho předci, protože veškeré soukromé vlastnictví bylo krok po kroku omezováno. V padesátých letech 20. století převzalo většinu soukromých hospod lidové družstvo Jednota a nebylo dovoleno hospody soukromě provozovat. Mnohde soudruzi „dovolili“, aby se dosavadní majitel stal zaměstnancem Jednoty, a mohl tak zůstat na své původní hospodě. U Charyparů bylo dovoleno Anně Charyparové, aby se stala členkou Jednoty -  lidového spotřebního družstva v Milevsku. A tak Anna mohla i nadále pracovat v pohostinství, teď již ne u Charyparů, ale „Na Podolsku“. Dochované potvrzení milevské Jednoty dává dobové svědectví o tom, že:

…“ s. Anna Charyparová byla u nás zaměstnána od 2.2.1953 do 30.8.1959 jako vedoucí pohostinství na Podolsku. Jmenovaná soudružka se ve své práci osvědčila a lze ji doporučit jako schopnou vedoucí…“

A komunistický režim začal přitvrzovat. Po likvidaci větších soukromých zemědělců začal stát tlačit i na střední a malé zemědělce, aby upustili od soukromého hospodaření a vstoupili do JZD. Těm, kteří tak neučinili, nařídil stát likvidační odvody ze soukromého hospodaření, tzv. dodávky státu. Kdo je nesplnil, mohl jít i do vězení. Charyparovům jezdili pomáhat při žních všichni příbuzní, jen aby dodávkové limity byly splněny.

A zlým zprávám nebyl konec. Když se počátkem 50. let 20. století proslechlo, že se chystá stavba nové přehrady, nikdo tomu nevěřil. V roce 1954 - ještě dříve, než byl projekt oficiálně schválen tehdejší vládou, byly zahájeny přípravné stavební práce vodního díla Orlík. Budoucímu umělému jezeru muselo ustoupit 14 mlýnů a 650 hospodářských a obytných staveb. Jedním z nich byla i Charyparova hospoda č. 3 na Podolsku.

Jeden z prvních likvidačních dokumentů přišel dne 16. 12. 1954:„Šetření o zajištění podkladů pro náhradní osídlení obyvatel dotčených zátopou vodního díla Orlík“.

Z tohoto dokumentu se Charyparovi dozvěděli, že jak jejich hospoda č. 3, tak i jejich další domek č. 11 budou zatopeny. Charyparovi žádali o povolení k postavení náhradního objektu, a to v obci Podolí I. Dopisem ONV Milevsko, odbor výstavby z 24. 6. 1957, jim byla přiznána finanční náhrada za dům č. 11. Za hospodu č. 3 jim bylo přislíbeno vystavět náhradní domek v Podolí I. K tomu ovšem nedošlo. Bylo třeba zabezpečit Podolský nový most proti vzdutí, které by mohlo nastat po zvýšení vodní hladiny. Proto bylo nařízeno urychleně vystěhovat obyvatele všech chalup, které měly být zatopeny. Na stavbu domků v Podolí pro obyvatele Podolska nebyl čas. Dne 18. 7. 1958 byla Charyparovům nabídnuta finanční náhrada, aby si sami mohli domek zakoupit. Nezbylo nic jiného než souhlasit. Výzva k vyklizení jejich domova byla doručena 14. 7. 1959:

…“Vyzýváme vás, abyste vykoupený objekt č.p. 11 a 3 s příslušenstvím vyklidili do tří měsíců od doručení této výzvy. Výjimečné prodloužení lhůty k vyklizení ze závažných důvodů si projednejte přímo na ONV v Milevsku, který zařizuje rozbourání zatápěných objektů. Skutečné vyklizení objektu oznamte písemně nám i vašemu ONV a klíče odevzdejte u MNV“…

Kupní smlouva mezi Václavem a Annou Charyparovými a Ředitelstvím výstavby, rozvoje a správy vodohospodářských děl v Praze byla podepsána až dne 5.11.1959. Touto smlouvou Charyparovi prodávají svůj majetek na Podolsku československému státu. Peníze ovšem byly vázané pouze na koupi jiné nemovitosti určené na bydlení. Les, který patřil k rodinnému majetku, museli Charyparovi„dobrovolně“ darovat státu.

Alena, jediná dcera Václava a Anny Charyparových, vzpomíná na tuto dobu takto:

…“ Moji rodiče byli již tak unaveni bojem za svoji hospodu a fyzicky vyčerpáni ze snahy plnit dodávky v zemědělství. Bojovat už nemělo smysl a oni na to neměli ani sílu. V poslední době bylo v hospodě smutno, nepořádaly se již žádné zábavy, nevařila se teplá jídla a i lidí chodilo méně. Já jsem pak už po tom všem uvítala, že se budeme stěhovat pryč. Ale rodiče to nesli těžce. Pro mě byl nejhorší pohled na údolí po tom, co vykáceli všechny stromy až do úrovně hladiny budoucí přehrady… To údolí pak vypadalo jako člověk, kterému uřezali nohy i ruce…“

Na podzim roku 1959 opustili Charyparovi svoji hospodu. Na Obecním úřadě v Podolí I se ke dni 30. 9. odhlásili z trvalého pobytu z Podolska č. 3.

Za pomoci Jana Charypara, Václavova bratra žijícího v Praze, se jim podařilo zakoupit domek v Praze – Hrnčířích. Z podolské hospody si odnesli obrazy, na kterých byly zachyceny scenérie z podolského údolí – Charyparova hospoda a Kuželova chalupa. Na skříni skončila i harmonika Václava Charypara, která pamatovala všechny podolské tety a strýce, sousedy, voraře, rybáře, výletní návštěvníky a pocestné.

Václav Charyparpak pracoval jako dělník ve firmě METAZ v Průhonicích, kde vyráběl odlitky z železa a hliníku. Později odešel do důchodů a svůj život dožil ve svém domku v Praze – Hrnčířích. Zemřel dne 12. 8. 1981 na rakovinu plic ve věku 72 let. Jeho manželka Anna jej přežila o šest let. Zemřela 25. 12. 1987. Oba byli pohřbeni na místním hřbitově v Hrnčířích. Jejich dcera Alena se provdala, založila rodinu a nyní stále žije v domku v Hrnčířích.